Sářiny potíže s váhou

            Nedávno se na internetu objevil rozhovor se Sarou Ramirez, která v seriálu hraje Callie Torresovou. Interview se zaměřuje především na vzestup Sářiny hvězdy a její celoživotní problémy s váhou. A nutno dodat, že je to dost zajímavé čtení:

            Když mi bylo osm let, moji rodiče se rozvedli a já se s mámou přestěhovala z Mexika do San Diega. Kromě kulturního šoku z příchodu do cizí země a stigmatu mého přízvuku (vtípků alá „Jestlipak máš Zelenou kartu?“ jsem si užila ažaž) jsem jako návdavkem vždy cítila, že právě dvakrát nezapadám. Navrch jsem byla oproti ostatním děvčatům mého věku mnohem vyšší a podsaditější. Máma mě sice skvěle vychovala – to jí musím nechat – mám ale pocit, že ona sama byla vůči svému tělu až přehnaně kritická, a tuhle nespokojenost přenesla i na mě. Bývaly doby, kdy měla pocit, že musí shodit 10 kilo, čímž pádem jsem 10 kilo musela dát dolů i já. Nejpřednějším cílem bylo, abychom obě zhubli. Následkem toho jsem vyrostla s touhou vypadat jako někdo jiný a nevážila si svého vlastního těla.

            V prváku pak moji učitelé zjistili, že dovedu zpívat, čímž se pro mě rozestoupily vody. Dostala jsem roli ve svém prvním muzikálu a byla najednou katapultována na výsluní, kde se mi dostávala spousta pozornosti, obdivu a chvály. Dokonce mě i přijali do školy na Julliard, prestižní akademii múzických umění v New Yorku.

            Ve škole bylo plno hereček, zpěváků, tanečníků… a spousta z nich trpěla poruchami příjmu potravy. V mém případě se vody nazírání na mé vlastní tělo rozvlnily také. V jednu chvíli jsem držela drastické diety, shodila přebytečná kila a měla ze sebe skvělý pocit, ale hned v tu další na mě přišly návaly úzkosti, s nimiž jsem se vyrovnávala přejídáním, čímž jsem všechno zase nabrala zpátky a znovu se cítila pod psa. A právě někdy v téhle době všechna mnou dříve nabytá sebeúcta vyletěla komínem. S mojí váhou to bylo jako na horské dráze – moje velikost se houpala mezi 6 a 14.

            Těsně před maturitou jsem byla obsazena do broadwayského muzikálu Paula Simona „Muž v kápi“. Šlo o příběh portorického gangstera v New Yorku. V tu dobu jsem zrovna byla v té otylejší fázi, ale lidem se tolik líbil můj zpěv, že na velikosti nezáleželo (Vzpomínám si dokonce na jednoho agenta, se kterým jsem se setkala a který mi, když došla řeč na mou váhu, řekl: „New York zpravidla odpouští více než Hollywood.“ Ale mě napadlo: „Páni, to je zajímavé, a co přesně že mi to tak blahosklonně odpouští?“). Pravdou je, že - narozdíl od televize a filmu - účinkování na divadelních prknech nepřidává pět kilo na váze.

            Poté, co muzikál skončil, sebevědomě jsem se rozhodla proniknout do světa televize. V podstatě jsem si vyhlásila hladovku, žila o jednom kousku celerové natě, troše burákového másla a dvou proteinových šejcích za den a cvičila, jako by mě popoháněli bičem. Zadařilo se, já shodila 13 kilo a vřítila se do pilotního dílu jednoho seriálu – děsivé je, že jsem skoro měla pocit, že to je jakási odměna za moje nezdravé chování. Ze seriálu ale nakonec sešlo a já zajela zpátky do starých kolejí svých jídelních návyků.

            Pak jsem se rozhodla odstěhovat se do L.A. a pokusit se splašit nějaké jiné role. Všechny konkurzy byly narvané ženami jak za dvě kudla s obrovitým poprsím. Mezi nimi jsem byla skoro pokaždé ta nejobjemnější. Okamžitě na mne dolehl tlak získat štíhlou figuru a všechny mé dřívější nejistoty vyplavaly na povrch. Začala jsem brát jedny šílené prášky na hubnutí - prodávaly se v modrých lahvičkách, na kterých bylo napsáno: „Bez přídavku chvojníku.“ Nevěděla jsem, co ty prášky obsahují (že by kofein?), ale byla jsem si jistá, že mi jedině přitíží. Srdce mi z nich bušilo jako splašené, ale měla jsem pocit, že je potřebuji. Po půl roce už moje tělo řeklo dost. V jednom kuse jsem se třásla a začal mi běhat mráz po zádech z pomyšlení, jakému nebezpečí vystavuji svoje srdce. Závislost nám už koluje v rodině – děda byl alkoholik – takže když jsem si uvědomila, že si pomalu vytvářím návyk, dost to se mnou otřáslo. Jednoho dne jsem tedy přestala a prášky vysadila. Lahvičku jsem vyhodila do koše a umínila si, že si už takhle ubližovat dál nebudu. Pořád jsem se sice cítila zranitelně, pořád jsem se nenáviděla, ale v každém případě jsem udělal krok kupředu, vstříc svému zdraví.

            V květnu 2004 jsem byla obsazena do hlavní ženské role v muzikálu Spamalot a přestěhovala se zpátky do New Yorku. Hráli jsme osm představení týdně. Více zpívat jsem do té doby ještě nikdy nemusela, takže pro mne bylo nutné naučit se, jak se řádně starat o svůj hlas – hodně jsem spala, odpočívala a pila spoustu vody. Nešlo ale jen o péči o můj hlas, pečovala jsem tím zároveň i o sebe. Konečně jsem začala jíst, jen když jsem měla hlad a přestala se nacpávat, i když jsem byla sytá; začala jsem chodit na jógu a vůbec se cítit zdravě. Ten muzikál mi ve výsledku dodal sebejistotu, která neměla nic co dočinění s tím, jak jsem vypadala: za roli v něm jsem v roce 2005 dostala Tonyho cenu.

            Nyní jsem zaměstnaná jako stálý člen hereckého ansámblu Chirurgů – hraji ortopedickou chirurgičku Dr. Callie Torresovou. Na place ale byly už od začátku kupy donášeného jídla kam jen oko dohlédlo – během čtyř měsíců jsem přibrala 13 kilo! Cítila jsem se vyčerpaně a nezdravě a tak jsem se rozhodla vyhledat si osobního trenéra. Vtipné ale je, že mě do tohoto rozhodnutí nikdo ze seriálu ani v nejmenším nenutil. Nikdo mi neřekl: „Začínáš vypadat trochu oplácaně, měla bys s tím něco udělat.“ Namísto toho mi scénáristé napsali scénu, ve které jsem měla polonahá předvádět svůdný taneček. Zašla jsem tedy za Shondou Rhimes, naší výkonnou producentkou, a řekla jí: „Vážně chceš, abych předváděla tohle? Proč zrovna já? Já, která mám všude tady a tady tolik sádla?“ Ona se na mě ale jen podívala a řekla: „Zkus si s tím nějak poradit.“ Víc jsem z ní nedostala. Točení té scény mi ale pomohlo dostat se přes velkou spoustu mých problémů. Konečně jsem musela přijmout své tělo takové, jaké je.

            A jak to se mnou vypadá teď? Nebudu lhát: Pořád se ještě tu a tam namanou dny, kdy cestou do sprchy projdu kolem zrcadla a pomyslím si Bože, co to zase vidím! Naučila jsem se ale pozastavit a zamyslet se nad tím, jestli jsem vůbec v tomhle ohledu realistka. Naučila jsem se ptát sebe sama, co se mi na mém těle líbí, za co jsem vděčná. Odpovědi na všechny tyhle otázky mi pokaždé připomenou, jaké to mám vlastně štěstí.